Biele Karpaty, jaro 2016
Kudy sem? Trasa.
Možností je hned několik, včetně té dojet až na Slovensko do Púchova, či Ilavy. My volíme jako výchozí bod Brumov na české straně Bílých Karpat, kam jsme dorazili vlakem. Odtud, přes Holý vrch, půjdeme na Slovenskou stranu Bielých Karpat, na zříceninu hradu Vršatec a Vršatecká Bradla. Odtud údolím Sidonie, přes Vlárský průsmyk po Slovenské červené na Grófové a hřebenovkou přes Hladký vrch, Javorník, Čerešienky, Na koncích. Tady z hřebenu po zelené přes Šanov směr Slavičín žst. Do České Třebové se vracíme druhý den večer po 21hod. K nám domů (asi 18km) už nic nejede. Tak vyrážíme pěšky. S porcí asi 60km v Bielých Karpatech je to necelých 80km.
Bielé Karpaty ve své plné kráse
Jak to bylo? Když zlobí záda.
Na tenhle trek jsem nejel úplně takříkajíc čerstvý. Spánkový deficit z pracovního týdne se dá spravit na první louce, ale už loni jsem poznal, zač je toho páteře. Tahle část těla dokáže pěkně potrápit a ani nemusí bolet. Závratě, dvojité vidění, arytmie, těžké dýchání, přeskakování ramene, atd… člověka nekompromisně odstaví do postele. Je pak rád, že se domotá na záchod a zpátky. Nic víc. Dal jsem to ještě loni samozřejmě do kupy, ale teď asi týden před odjezdem, se mi moje páteř lehce připomněla. Beru ji na vědomí, ale na tenhle trek jsem byl natěšený jak malej kluk na Vánoce a můj morál velí jedem! Na tomto místě musím dodat, že na treky chodím s tím, že se vždy postarám o nás oba s Merlinem sám. Rozhodně bych nevyrazil, pokud bych věděl, že budu druhý den K.O.
Brumov, Vršatecká Bradla, bivak
Ráno v 8:59 vyrážíme za krásného, slunečného dne z České Třebové vlakem do Brumova. Tady jsme díky výluce na trati někdy před polednem. Zvažuji oběd v některé místní hospodě, ale jídla mám v báglu tolik, že budu rád, až něco ujím, abych ho měl lehčí.
Merlin, soukromá lanovka na Holý vrch
Takže místo oběda vyrážíme po žluté mezi loukami a pak lesem na trek do krajiny Bílých Karpat. Na první vrchol (Holý vrch) mě vyváží moje soukromá lanovka, Merlin. Ve stínech pod stromy tu zůstávají poslední zbytky sněhu. Krása. Holý vrch, je opravdu holý a tak mám při pohledu na sever po své levici Českou rodnou zem, kde právě v sadě skví se jara květ a po mé pravici tu bratrskou, Slovenskou, hornatou, divubijůců. Plnými doušky si vychutnávám výhledy oběma směry. Odtud se začíná trasa hezky vlnit a otevírají se krásné výhledy na panorama Slovenského údolí Váhu a za ním Strážovských vrchů. Přes Okršlisko pokračujeme dál. Když je slunce pořád dost vysoko, ale už déle za polednem, dorážíme na krásná Vršatecká Bradlá se zříceninou hradu Vršatec. Místo, alespoň za mě, kazí nově vyrůstající hotelík v těsné blízkosti. Prostě symbol naší doby! Jako by nemohl stát někde v dědině pod Vršatcem. Mám pocit, že kdyby to šlo, postavili by ho nejraději přímo na Bradlech. To by byli kšefty! Ale dost kritiky. Potkáváme osobu s fotovýbavou, kterou by mohl být sám Jakub Cíbik, autor filmů o Bielých Karpatech. Obhlížíme místo zříceniny a nacházíme zátiší s nádherným výhledem, přímo ve zřícenině (pár kamenů a nízkých zídek okolo), kde obědváme, dávám Carokávu a já pak opojen prvními krásnými kilometry, výhledem na členité kopce Bielých karpat, pod sluncem, spokojeně doháním spánkový deficit z minulých dnů. Taky si rovnám zároveň záda, která se mírně ozývají. Merlounek, posilněn buřtíkem, odfukuje opodál. Když se prospíme, je už spíš podvečer a my vyrážíme zpět ke kapli Brezová a dál po červené směrem k Sidonii. Ještě před klesání do údolí Sidonie přicházíme na nádhernou louku s výhledem na protější hřeben, za který se už pomalu chystá do peřin slunce. Místo jako stvořené pro bivak! Neváhám. Připravuji hvězdný širák a hned sbírám klacíky a klacky na zakázaný táboráček. Večeříme a uleháme. Dnes večer dávají romantickou premiéru Bielokarpatského západu slunce. Pozdě večer je slyšet snad sovu a také štěkajícího srnce. Ráno toho ale uvidíme daleko víc.
Vršatecká bradla
Ukázka z filmu o Bielých Karpatech od Jakuba Cíbika
Sidonie – snídaně se zajícem a srnčím - ohradník - divočák
Probouzíme se do krásného dne při východu slunce. Začíná nový Karpatský den. Odvazuji Merlouna, který mi chrupal za hlavou, aby se šel vyvenčit, a mezi tím chystám snídani. U ní nás pozoruje srnčí. Asi tak 150m od nás stojí bok po boku a skoro mi přijde, že čekají, jestli nezbude. Merlin mě těší, protože nemá potřebu je prohánět. Stejně jako zajíce, který se přiřítil z lesa, nejspíš svoji pravidelnou linkou, kde jsme ho netušíc na hranici lesa a louky překvapili. Skoro nám proběhl snídaní, kdyby ostře neodbočil. Sedící Merlin se jen otočil ke mně s pohledem, který jako by říkal „to je ale okurek ten zajíc“ a dále sedící, s ledovým klidem, pozoruje prchajícího zajíce. „Merline, ty mě příjemně překvapuješ“ říkám mu a jsem rád, že nemusím po ránu budit sebe i Karpaty naháněním Merlina. Přesto, trochu tvrdší, ale za to vtipný budíček mě čeká hned dvakrát u údolí Sidonie, do kterého jsme sestoupili krásným listnatým „pralesem“. Prostě místem, kde si les žije svým vlastním životem. Nad ním nás zdraví krkavec a já si připomínám indiánské přísloví, hledej krkavce, najdeš vlka. V Sidonii si chci vyfotit koně s ovečkami v ohradě z pletiva. Z kůlu ohrady si dělám stativ a pokládám foťák. Prásk!!! Škubnu sebou tak, že mám pocit, jako by mě zezadu nabral býk. Na chvíli mi přejde, že mám uzdravená záda. Sakra, ohrada z pletiva je v horní části doplněna ohradníkem, který se tváří jako napínací drát. O tom, kam je tenhle drát připojený nebudu špekulovat. Než se vzpamatuji, vyjde ze zalesněného úbočí údolí výstřel. Do minuty se asi 30m před námi na cestě vyloupne divočák. Stojím jak přikovanej a prdelí bych mohl štípat hřebíky. Rána vyšla, a pokud byla určená jemu a on ji koupil tak blbě, že je teď „jen“ postřelený, nebude si brát servítky, až nám bude prášit kožich. Teda spíš mě, protože Merlin je v transu, vyvádí jak babičky skákající hrnec na plotně a chce si to s divočákem rozdat. Možná taky proto, si mě divočák jen měří pohledem a pokračuje dál přes cestu v Sidonii, na protější svah. Ještě chvilku přemýšlím nad tím, jak se utíká před divočákem, ale pak už se klidně kochám nekonečným údolím Sidonie, které zde schovává také jednu památku, u které se stojí za to zastavit. Je to stará veřejná pec, která byla využívána ke společnému pečení chleba, v době kdy byla Sidonie dělnickou, sklářskou Kolonii. Sidonie se s námi loučí a nad hlavami nám přelétá Čáp černý. Čeká nás brod ve Vlárském průsmyku přes řeku Vlára a stoupání na protější hřeben.
Řeka Vlára ve Vlárském průsmyku
Vlárský průsmik, Čerešienky, Slavičín - krávy bez ohradníku, cesta vlakem
Zastavujeme u Vlárského železničního památníku a v místní „samošce“ u bývalého hraničního přechodu, dokupuji vodu a Merlinovi buřtíky. Pokračujeme po červené, ale než opustíme Vlárský průsmyk, musíme přebrodit řeku Vláru, přes kterou vede červená trasa. Na hřišti před brodem potkáváme větší skupinku turistů balící bivak. Je s nimi jeden pes, který se hned vydává naproti Merlinovi. Kluci si chvilku trhají občanky a až přibíhá majitel, trháme my je od sebe. U brodu sundávám botky, vyhrnuji nohavice, vody není mnoho. Příjemné osvěžení. Vstupujeme do hlubohých listnatých lesů tvořených převážně duby a buky. Je krásný den, slunce, čistá obloha. Merlin brodí každou kalužinu, aby se krze packy vychladil. Po pár kilometrech značená trasa konečně uhýbá ze zpevněné cesty do zajímavějších lesních pěšin. Před polednem dorážíme rozcestí Grófová. Je to rozlehlejší krásná louka, obědváme a dáváme odpočinek a letošní první opalovačku. V klidu Bielých karpat, pod korunami stromů, v těchto místech téměř liduprázdné krajině. Nic nás netíží. Čas, práce, starosti. Vůbec nic a nikdo. Jsme jako dva nasyceni, odpočívající karpatší vlci. Když se dostatečně prosluníme a nabijeme, pokračujeme hezkou hřebenovkou přes Javorník a Čerešienky na Konce.
Hřebenovka mezi Javorníkem a Na Koncích
Tady končí naše trasa po červené a mě se opět, už intenzivněji, ozývají záda. Sbíháme po zelené na louku nad Šanov, kde dělám svoje rehabilitační cvičení a já zvažuji, jestli se vydat v podvečer domů, nebo zůstat a ještě se podívat na nějaké hezké místo. Nakonec dávám díky potížím, které díky cvičení sice chvilkově ustoupí, přednost první variantě a přes Šanov míříme do Slavičína, kde je železniční stanice.
Merlin, jen ho pustím z řetězu, už prohání ženský :-)
Na louce před Slavičínem, do které scházíme, se pase poměrně početné stádo krav s telaty. Okem marně hledám ohradník, abych se mu vyhnul. On tu totiž není. V tu chvíli přijíždí starým Zetorem 30 chlápek a už vyskakujíc zvolává posvátná slova Kua a pípa. Pak zvedá telefon do kterého volá něco slepých hovadech, atd… Raději dělám, že jeho slova neslyším a pokračuji dále stádem krav k železnici. Dle nástěnky by měl vlak je v 17:35. Máme asi 15min čas a já ho využívám k vytažení klíštěte z levé holeně. Na zastávku také doráží také jeden pár v mém věku, který u babičky odložil svoji osmiměsíční dcerku a vyráží za zábavou. Teď obdivují Merlina, připomínám jeho minulost. Při koupi jízdenky ve vlaku zjišťuji, že do Č.T. po dvouch přestupech dorazím po 21:00 a od mé ženy po telefonu potom také, že k nám domů z České Třebové už nic nejede. No nic. Zkouším ještě Bráchu, ale uvědomuji si, že jsou Čarodky a tak těch cca 18km půjdeme domů po svých. Cesta z Horní Lidče do České svižně plyne, Merlin se stal opět středem zájmu, tentokrát slečny s východními kořeny a pana Průvodčího, který chová tři Jorkšíry a pejsky evidentně miluje. Slečna Olga mi vypráví a dává zároveň typ na NP Slovenské Pieniny. Náš příjemný pokec končí v Olmiku, kde vystupuje. My děláme výsadek v Třebové a díky výluce je to o půl hoďky déle než je pravidelný příjezd.
Cesta domů z České Třebové do Lazareta za Litomyšlí
Je půl desáté večer. Unaven zjišťuji, že na cestu domů máme zhruba asi sklenku vody. V poho! Beru to teď jako trénink na některý dogtrek, nebo třeba už na Šediváčkův long. Nasazuji čelovku a vyrážíme s Merlinem přes Kozlovský kopec čarodějnickou nocí směr Litomyšl. Doma jsme přesně 00:30 a já vypíjím vše, co vodovod dá, večeříme. Stelu k posteli a pouštím film Riddick s V.Dieslem, který je už ve své polovině a na jeho konci svým přátelům vzkazuje. „Mějte zdravou páteř.“ !!!
